Suchej únor 2015

Rozhodl jsem se zkusit měsíc nepít, nepít alkohol.
Důvodů k tomuhle rozhodnutí bylo hned několik.  A myslím, že v následujících řádcích se pozná leckdo. Já se rozhodl ten měsíc, co bych rád nepil, a když to jen trochu půjde klidně i delší dobu, zdokumentovat takovejma krátkejma zápiskama, který by mi měli dát nějaký drobný nástřel toho, jak často přijdu s chlastem do kontaktu, jak často mám na alkohol chuť a podobně. Mám totiž neblahý tušení, že to nebude úplně málo příležitostí. A ještě jedna věc, nehodlám tady nikoho soudit jestli pije nebo nepije. Je to každýho věc, jen si myslím, že chlast je u nás větší problém, než se může zdát. Takže pozvání na pivo i na panáka budu momentálně odmítat, ale nehodlám nikoho nutit, aby to dělal taky. Nevím, jestli v sobě najdu dost síly jít jen tak do hospody, ale časem bych rád.

Ale teď už k těm důvodům, nejsou podle důležitosti, myslím, že závažný jsou všechny stejně.

-Samozřejmě, že po každém pití mi není úplně dobře a často prodrbu celej den tím, že přemýšlím, jak ho v klidu přežít.
-Navíc to často stojí nemálo peněz, i když možná ještě horší jsou pařby, který nestojí nic. -Mám spoustu kamarádů, kteří mají výbornou slivovici a podobně.
-Dalším důvodem je moje žena, která nerada vidí, že piju, respektive jak živelně piju. A to je samozřejmě velká motivace, protože ji mám rád.
-Vůbec se nebavím o tom, že po každým větším napití se, třeba tři štyři piva nebo dvě tři skleničky vína mám strašnou chuť na cigarety, už dávno nejsem nekuřák, i když nekouřím pravidelně a mám velkej obdiv k těm, co kouřit přestali!
-Navíc poslední alkoholová akce přinesla problémy s mým nejlepším kamarádem a myslím, že budu moc rád, když se povede celou situaci zachránit. A zrovna s ním jsem pil vždycky tak rád.
-Taky bych rád zase začal dávat krev, ale moje jaterní testy nejsou v pořádku nejen kvůli konzumaci uzenin, ale rozhodně dost často kvůli alkoholu.
-A samozřejmě moje nemalá motivace jsou děti, který vidí, že pití je normální a nikoho to nepohoršuje. Navíc me mrzí, když jsem na ně k vůli chlastu nevrlej, nebo je třeba odmítám, protože mi není dobře.

Moje pití vidím takhle: Nepiju pravidelně a myslím si, že nepiju často, nicméně, to se myslím ukáže v následujícíh dnech a týdnech kolik příležitostí a náhod mě k chlastu přivede. Celej problém je v tom, že mám občas chuť na pivo, někdy na víno a když už se pije, tak k panáku nemám nikdy daleko. A pak většinou nezůstane u jednoho ani u dvou a podobně je to s cigaretama, není problém někdy vykouřit mnohem víc, než bych chtěl.  Nechodím pravidelně a vlastně jen zřídka do hospody, nepiju sám doma. Ale občas sejdeme k babičce do kuchyně a ta má doma fernet a tonik. A když to tkahle někomu řeknu, vštšinou mi řeknou, to jsi v pohodě. A podobně, když si zapálím, tak kromě mojí ženy, mi všichni řeknou no tak vidíš, vždyť kouříš jen příležitostně, ale já mám pocit, že v poslední době už si občas sám lžu, mám naučený věty, jak je to s mým pitím a kouřením, ale nevím, jestli by to nechtělo malou revizi skutečnosti a ta přijde právě teď. A mám obavu, že nebude moc lichotivá.

Takže uvidíme. Držte mi palce.

Zapisky nebudou mít žádnou danou podobu. Budu to klást na papír, jak mi to přijde pod ruku, vždycky s datem. Nikoho, koho tu budu jmenovat zničeho neobviňuju, je u nás běžný hostit lidi chlastem, dávat chlast jako dárek a tak sje třeba říct, že si to musí každej vyřídit sám se sebou.

Neděle 1. února
Dneska nemám ani chuť se napít, jsem čerstvě motivován, účastí na akci Suchej únor a navíc mi ještě dojíždí páteční večírek ve Slavkově, kde se pilo nemálo, bylo veselo než celej večírek dost blbě vlastně skončil tím, že jsem se do krve pohádal s mým nejlepším kamarádem. Pili jsme oba a i když si myslím, že to bylo nedorozumění, je skoro jistý, že v tom hrál roli chlast, nebudu mluvit o něm, ale o mě. A já střízlivej nebyl.
Dneska jsme na pití pomyslel asi dvakrát. Jednou, když jsem viděl lahev bílého vína na kuchyňské lince, dostal jsem ho od tety. A podruhé, když jsem se chystal na fotografický workshop na Slovensko, kam jedu ve středu a budu tam do neděle. Právě tam přijde první pokušení, budeme fotit ráno a večer v horách a cestování mám s pitím a cigaretama dost úzce spojený. Takový ten pocit, že jste pánem světa a hodí se zapálit si a napít. Navíc pivo je prostě natolik běžný a levný pitít, že na žízeň často není levnějšího nápoje. Ale s tím se budu muset porvat.

Pondělí 2. února

Dnes je to poměrně jednoduchý. Většinu dnes sedím doma u komplu a zpracovávám fotky, píšu texty a tu lahev bílého z kuchyňské linky žena v rámci úklidu přidala k ostatnímu alkoholu, který se skryt ve skříni. O chlastu jsem přemýšlel jen v rámci diskuse na FB, kde jsem oznámil, že mě čeká Suchej únor. Občas někdo nadhodí, že Moravák, přece nemůže nepít a tak, ale to je celkem v pohodě. To se mi odvrací mnohem líp, než když nikdo neřekne nic. Taky jsem si všiml, třeba kolik lidí na Facebooku má fotky z různých chlastaček, kde je alkoholu spousta. Samozřejmě, že jsem teď na tohle téma citlivější, vnímavější a tak si všímám i vět, kdy seriálový hrdina zve někoho na panáka, nebo na lahev vína a podobě. V seriálu Dva a půl chlapa, je to vlastně celý o tom, že Charlie jenom chlastá a nebo je se ženskejma. :-)


Úterý 3. února

Celej den byl docela v pohodě. Neměl jsem chuť na chlast, až večer jsem našel v ledničce nealkoholický pivo. Chvilku jsem si říkal, že si ho otevřu, protože na něj mám chuť, ale pak jsem zjistil, že je to jen žízeň ne chuť a vypil jsem spoustu vody. Až večer přišla žena, s tím, že něco blbýho snědla a není jí dobře. Tak jsme chvilku koketovali s tím, že by si dala fernet, kterej má doma babička, ale vydrželi jsme to. Pak přišly nějaký problémy doma se starším synem a nakonec jsem ženě nalíval panáka slivovice někdy v osm hodin. Krásně zavoněl do nosu, úplně jsem cítil ty švestky, ale chuť jsem neměl.


Středa 4. února

Dneska jsem měl velkej fofr. Takže nebylo moc času myslet na co mám chuť a jestli to nakonec není nějaký alkohol. Měl jsem navíc dost pochůzek v Brně a jel jsem autem. A to hned dvakrát a mezitím jsem musel udělat spoustu práce před mým odjezdem na Malou Fatru. Když jsem čekal na spolujízdu tak mě trochu napadlo, že to je chvíle, kdy jsem si kupoval třeba jen jedno pivo, jen tak na cestu. Do vlaku a tak. Pak jsem na to zapomněl, ještě jsem dodělával článek pro jeden časopis. Až po překročení hranic na Slovensko a pekelné jízdě, kdy se náš řidič, student informatiky, se škodovkou s 1,2 motorem, snažil na zledovatělé dálnici do Žiliny ve sto šedesátikilometrové rychlosti stihnout pro mne autobus do Terchovej. Nakonec jsme to stihnuli a já dorazil na chatu v půl desáté. Kolegové ze Zlína nakoenc dorazili ještě později a můj jediný kontakt  s alkoholem bylo rozdělané pivo jednoho účastníka. Kdybych byl pil, už jsem měl takové třetí pivo, asi bych si jedno koupil do auta i za hranicí se Slovenskem. Přece je potřeba vyzkoušet, jak to jejich pivo chutná. A asi bych taky při balení na takovéto hory měl v báglu flašku slivovice, běžně ji beru na jakékoliv výlety. Určitě bychom si alespoň jednoho panáka dali.


Čtvrtek 5. února

Ve tři hodiny jsem rád, že jsem včera nepil. Vstáváme a jdeme na hřeben Malé Fatry fotit východ slunce a myslím, že bych měl mnohem většího sušáka, než mám, kdybych si včera něco dal. Stačí, že jsem spal jen č hodiny. Takže kladně hodnotím, že nepiju. Cesta nahoru je krušná, ale s čistými plícemi a bez alkoholu v krvi se to dá zvládnout. Jakkoliv to bude znít možná papteticky, jde se mi dobře a cítím, jak si to tělo užívá! Nakonec slunce není vidět přes mraky a my už scházíme dolů. Poprvé přijde na řadu konverzace typu, odku jsi, co děláš a hovor se během chvilky několikrát stočí na pivo, víno (ty jsi z té Jižní Moravy) a vůbec na alkohol. Je to totiž běžný předmět hovoru. Únava mi ale nedovolí, abych chtěl nějaký alkohol obzlášť když vím, že budu pravděpodobně ještě odpoledne muset podávat nějaký výkon. Výstup někam na focení. Na obědě ochotně přebírám roli řidiče za kolegu, který si dal malé pivo. Já měl nealko Zlatého bažanta a kofolu. Zase se hovor něklikrát dotkl pití, a při četení jídelního lístku jsem měl chuť dát si Plzeň, naštěstí jsem to docela rychle zahnal. Odpoledne na penzionu je bez problémů i večer, kdy si většina kolegů otevírá pivo z plechu a bavíme se o mém nepití, mě to nepřijde nijak k nevydržení. Po dvou čajích a sklenici džusu jsem v pohodě a těším se do postele.

Pátek 6. února

Celé dopoledne sedíme ne chatě a řešíme fotky. Na alkohol nemám ani pomyšlení. Není na to čas na odpoledne vymýšlíme, co s focením a nakonec vyrážíme fotit Rozsutec z Chaty na Grůni.  Není to tam nic moc, ale lepší než nic, nakonec to hezky vyjde a my se spouštíme po svých dolů ze sjezdovky. Je to docela záhul, ale dá se to. Po výkonu bych si normálně dal pivo, ale tady si dávám slaninu s cibulí. Kolgové si dávají pivo a později i panáky slivovice, nemám na to ani chuť. Z hospody tedy řídím a vezu dva kolegy  kolegyni už dost opité směr chalupa. Po cestě mě ale přemuluví, abych zastavil v hospodě, Temnici. Rychlá objednávka tří a dalších tří panáků je vystříána prosbou o cigarety,  postupně kouří všichni tři. Zítra máme vstávat zase ve tři, tak bych byl rád v posteli do deváté hodiny. Když před devátou kolegové objednali už snad šestýho panáka, vzal jsem klíče a vyrazil autem do chalupy. Blbě se mi spalo, zdálo se mi, že nestíhám a slyžím chození po schodech penzionu, asi jak se kolegové chystají na výstup. Já jsem ale zaspal a vybíhám před chalupu ve chvíli, kdy už všichni odjeli.

Sobota 7. února

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že se jeden z kolegů se vrací z hospody a je teprve 01.10 a já mám tedy do 03.10 ještě dvě hodiny. Takže jsem v klidu usnul, ale se strachem jsem se probudil ještě za hodinu a nakonec jsem ve tři vstal ještě něž mi zazvonil budík. Byl jsem ale docela vyspanej. Hned jsem si vzpomněl, jak by mi bylo, kdybych včera vypil byť jedno pivo. Na kopec se mi šlo báječně, jen jsem poslouchal historky, jak kolegové, co na sraz samozřejmě nepřišli, zvraceli a bylo jim celou noc špatně. A mě se šlo perfektně. Takže jsem nahoru vyběhnul mnohem lépe. Odpočinutý a čistý organismus byl dost v pohodě a to i ve chvíli, kdy začalo jít do tuhýho a my se začali brodit sněhem pod Velký Rozsutec. Začalo foukat, a začalo to být docela ostý, když jsme se šplhali nahoru. Ale nakonec jsme to vyfotili a bylo to skvělé. Po návratu na chatu už jeden z “opilců” seděl v kuchyni a já jsem věděl, že by mi balo podobně jako jemu, protože bych s ním vydržel až do té jedné hodiny ráno a samozřejmě bych nevyfotil nic! O to větší uspokojení jsem cítil, aniž bych mu ale jeho blbej stav přál. A moje euforie pokračovala.Odpoledne totiž počasí znovu dovolovalo fotit a my jsme se vydali na vrcholek Poludňového grůňa. Tak tam se musí vyskotačit po svých a i když jsem byl z rána už docela unavený, přesto jsem to nahoru vylezl a focení si zase užil.
Večer jsem sice usnul jako děcko, ale bylo to proto, že jsem byl fakt unavenej z toho báječnýho vzduchu a výhledů!

Neděle 8. února

Ráno jsem zaspal půl sedmou, protože mi nezazvonil budík. Dopoledne ještě nějaký povídání o focení apak jsem se do hustého sněžení vydali směr ČR. Jediná příležitost, kde se potkat s alkoholem byl oběd na motorestu, ale spláchnul jsem to pivem nealkoholickým a točeným, což bylo docela příjemné. Únavu z celých čtyř dní jsem doma směle zaháněl se ženou čajem. Ten mám rád a na pivo ani jinej alkohol jsem si ani nevzpomněl.

Pondělí 9. února - středa 11. února

Zase po delší době jsem se měl zapojit do pracovního procesu, což se malinko zkomplikovalo návštěvou doktora s dcerou. Nechal mi ji doma a tak, i když žena odešla do práce a o kluka se postarala babička, já si nechal dcerku a měl ji takhle až do středy, kdy žena byla naposledy v zaměstnání. Na alkohol jsem ani nepomyslel a to tak, že vůbec. Jen jednou jsem byl ve sklepě, kde má děda asi tři basy piv a já je vždycky vidím. Když tam jdu s Kryštofem, tak ten “pěkně” naučenej bera jeden lahváč z kastlu a dává mi ho na stůl se slovy “Pivo, táto!” Naštěstí tam se mnou nebyl, musel bych mu dlouhosáhle vysvětlovat, že tatínek teď pivo nepije a on by mi začal cpát mlíko v krabici, který tam kvůli dobré teplotě má hned vedle piva zase babička. Ve středu jsem měl trochu obavu, že nás odchytí babička, která měla ten den svátek a bude se s úsměvem ptát, jestli si dáme ferneta, ale neptala se, bo nebyl čas. Naštěstí.

Čtvrtek 12. února

Od rána jsem myslel na všechny ty úkoly, co jsem měl udělat, zkontrolovat pokaženej foťák, naštěstí to dobře dopadlo. Pak schůzka s kamarádem z Prahy, uskutečnila se v čajovně, kterou nám majitelka otevřela o hodinu dřív a tak. Tedy. Všechno bylo prima, až doma měl děda v kuchyni významně otevřené pivo, ale nějak mi to ani nechybělo.

Pátek 13. února

Cestoval jsem už od šesté hodiny do Prahy. Obvykle jsem měl takový výlet, kdy jsem věděl, že celý den nebudu řídit auto, spojený s nákupem minimálně jednoho plzeňskýho piva už ráno do vlaku nebo autobusu, ale zase mě to ani nenapadlo. Jel jsem na nějakou akci s představováním nového Olympusu OM-D E-M5 Mark II. A moje nadšení z toho stroje málem utnulo malé pivo, které na akci jako vždycky přinesli číšníci proplouvající s tácy plnými nápojů mezi hosty. Pivo, i když malé, jsem si vzal úplně automaticky, protože takhle to přece dělám, ne? Vždycky, když neřídím. Nakonec jsem ho vrátil a dal si ještě jeden džus. A spěchal jsem na ještě jednu schůzku. Kamarád přišel i s malým synkem a tak jsme si sedli k dětskému koutku do vegetariánské restaurace!!! A přesto měli dvanáctku na čepu, kterou si kamarád briskně obejdnal. Já to spláchnul zázvorovou limonádou a ta mi vydržela i na jeho drhué pivo, ale bylo to tím, že jsem hodně mluvil a neměl čas přemýšlet, jestli a co piju.
Cesta domů byla už jen spěch autobusem bez obsluhy. Takže i bez šance dát si nějaký to plechový pivo za jízdy.

Sobota 14. února

Sobota byla moc prima. Ikdyž potenciální hrozba nějakýcho alkoholu je furt, a i ten den horzilo, že někdo bude nabízet. Potvrdilo se mi, že když člověk řekne, že nepije jen měíc, tak kamarádi i ti, co se mnou dříve pili a často nemají problém a nepřemlouvají mě, neříkají, co se talo a tak. Prostě si řeknou, tak si dáme v březnu. Spousta z nich ale neví, že bych i březnu nechtěl pít. No bylyi jsme pozvaní na narozeninový oběd k babičce. Pivo jsem odmítl, protže jsem řídil a tak jsem měl nějaký nealko. Celkem v pohodě. Odpoledne ale přišli kamarádi s dětma a taková návtěva se v minulosti skoro vždycyk odehrával v duchu, lahev vína nebo dvě a na konci byly vypité. Tentokrát zase donesli víno, ale já si nedal. Takže tři dospělí u nás pili víno a já pil čaj a vodu. A nic hroznýho to nebylo.

Neděle 15. února

Den kdy se snažím nepracovat je vždycky svodem k tomu napít se. Nehorzí většinou, že někam pojedu autem a tak se pije líp. Tentokrát jsem ale vstal brzy, nasnídal se a pokoušel se nějak pomáhat doma s vařením, hrál si dětma. Bylo to parádní a odpoledne po obědě, když se syn vyspal jsme šli na hřiště. Pozvání od naši kamarádů znělo, jako abychom přišli na hřiště, u kterého je hospoda, dáme si fotbálek, grog na zahřátí a tak. Hospoda, kam v létě chodíme dost často, protože tam vypustíte děti, sedete si na lavičku a pijete pivo, zatím co děti se volně pasou na hřišti. Tak všechno proběhlo, grog mi zavoněl do nosu, ale nedal jsem si. Vypil jsem kofolu ato bylo všechno. I lahev červeného, kterou si kamarádi koupili k nám domů, na partičku Osadníků z Katanu jsem přežil bez úhony. Když jsem pak šel něco domlouvat s babičkou o patro níž, překvapivě mi zavonělo dědovo otevřené pivo na stole v kuchyni! Normálně bych šel do sklepa, vzal si z kastlu jedno a půlku bych ho vypil, než bych došel po schode do bytu. Ale tentokrát ne!

Pondělí 16. a úterý 17. února

Tyhle dva dny byly dost v pohodě. Jako vždy, proběhly v běžném rytmu, děti babičce, pak práce u komplu, pak oběd, uspat kluka, odpoledne jsem místo k babičce vzal děti ven a když se vrátila žena z práce, zasedl jsem ke komplu a makal do noci. Na chlast ani pomyšlení. Zítra mám ale jet do Prahy na tiskovku několik francouzských regionů a má se samozřejmě pít víno. Francouzské víno! Asi to tentokrát odmítnu. Ale když ve sklenici roztočíte bílé víno, a ona krásně zavoní, to mám rád!


 
 
© Tomas Hajek, 2008
© www.atelierzidlicky.eu, 2008